Páteční večer jsme si společně zahájili sobotu a potom se věnovali přátelskému pokecu.

Se sobotním ránem jsme pak netrpělivě očekávali příchod našeho hlavního hosta - Mojmíra Voráče. Kdo byl na zimním kongresu (nebo o něm aspoň něco slyšel), ten se naší netrpělivosti nemůže divit. A skutečně jsme nebyli zklamáni. Mojmírovo kázání o Josefovi, které pojal jako výzvu k tomu, abychom si ujasnili, o co nám v životě jde, opravdu stálo za to.

Po obědě jsme měli s Mojmírem ještě takovou menší přednášku ohledně našich životních cílů. Dostali jsme papírky, kde jsme si měly seřadit hlavní priority našich životů.(Ruku na srdce, kdo z vás už si je vyplnil? Já se přiznávám, že jsem si ještě pořád nenašla čas.) Co mně asi zůstalo nejvíc v hlavě, bylo Mojmírovo konstatování, že největším nepřítelem plnění našich cílů jsou jiné příjemné věci, kterým se věnujeme. Znáte to, že se pořád nemůžete dostat k nějakému zásadnímu úkolu, protože vám přes cestu přebíhají jiné hezké věci? Já dobře. 

Odpoledne jsme pod vedením Lukáše, místního, který se o nás jinak perfektně staral, vyrazili na procházku po okolí. Vylezli jsme na rozhlednu na Muchově vyhlídce a prohlíželi jsme si krásy kraje. Ti s nejlepším zrakem odtud zahlédli i Dukovany…No co, i ony k panoramatu krajiny patří. Potom jsme se v lese trošku poztráceli, ale kupodivu se nám zase podařilo se vcelku sejít a vyšplhat k místní pozoruhodnosti - železničnímu mostu.

Že na železničním mostě není nic zajímavého? Na tomhle je - nebo spíš bylo. Postavili ho kdysi lidé od Eiffela, měl unikátní konstrukci a Francouzové ho před pár lety chtěli zakoupit do muzea za pěkných pár melounů. Češi si ovšem tuhle mimořádnou (provozu už neschopnou) památku nechtěli nechat vzít. A jak to dopadlo? Nechali ho dlouho chátrat a nakonec ho - kromě dvou pilířů - rozebrali a zničili, jak svědek Lukáš se slzou v oku vzpomínal. Na místě už tedy dnes stojí jen torzo toho, co mohlo být naší chloubou.

Večer jsme příjemně poseděli u táboráku, pojedli párky a zazpívali si při Lenčině kytaře. Kdo měl sílu, mohl se pak ještě po návratu podívat na promítání koncertu anglických křesťanských zpěváků z Jeruzálema. Já se přiznám, že ač bylo zpívání hezké, padala už mi v těch popůlnočních hodinách trochu hlava, takže jsem se raději odebrala na lože.

V neděli jsme dělali všelijaké jiné věci. Někteří z nás se vydali ještě prozkoumat krásy Ivančic - navštívili jsme třeba muzeum místních slavných rodáků (zkusíte hádat koho? nenechám vás dlouho trápit - Vladimíra Menšíka, který se správně jmenoval Vladislav, a Alfonse Muchy). A vylezli jsme na kopec k místnímu kostelíku. Potom jsme zaslzeli a rozloučili se - než se příště uvidíme v Brně na Veletržním.

Co říci závěrem? Určitě moc poděkovat sboru za jeho pohostinnost, za perfektní jídlo a Mojmírovi za vynikající program. A dodat, že se moc těšíme na to, až se tu zase nějaká akce odehraje.