Cicero a Vergilius (oba: 1. st. př. Kr.) se dočkali prvních opisů svých děl po více než 3 stoletích od vzniku originálů, řecký historik a zeměpisec Strabon (přelom letopočtu) po 4 stoletích a císařský životopisec Suetonius (1. - 2. st. po Kr.) už na své první kopie čekal kolem 700 let. Filozof Seneca (1. st. po. Kr.), Ovidius (přelom letopočtu), Plutarchos a Josephus Flavius (oba: 1. - 2. st. po Kr.) přibližně 800 let a Horatius (1. st. př. Kr.) dokonce přes 900 let. Méně šťastný  Démosthenes (4. st. př. Kr.), paradoxně nejslavnější antický řečník, se dočkal vzniku pouhého zlomku své literární tvorby po 450 letech a celého spisu až 12 století po své smrti. Originál nemáme od žádného z nich, pouze tyto mnohem mladší kopie. A kdo zpochybňuje pravost a věrohodnost těchto děl a jejich autorů?

Ze 142 knih Římských dějin od Livia (přelom letopočtu) se jich 140 zachovalo ve stručných výtazích, ale v opisech pouze přibližně čtvrtina, a to ještě jen v cca několika opisech. Nejstarší výtah i opis je asi 300 let vzdálen od originální Liviovy tvorby. Ze 14 Tacitových (1. - 2. st. po Kr.) dílů Dějin se zachovaly jen čtyři a půl, z jeho šestnácti knih Annálů máme dochovány čtyři úplně, šest s mezerami a části ještě dvou, z 9. a 11. století - odstup od ztraceného originálu je tedy kolem 750 až 950 let! Césarovo (1. st. př. Kr.) historické dílo Zápisky o válce galské je dodnes zachováno ve více rukopisech, ale jen deset z nich je kvalitních a nejstarší byl psán až asi 900 roků po Césarově době!

Thukydidovy (5. st. př. Kr.) Dějiny války peloponéské známe z několika zlomků ze začátku letopočtu a z asi osmi rukopisů, z nichž nejstarší jsou z doby kolem roku 900 po Kr. Totéž lze říci o Historii „otce dějepisu“ Herodota (taktéž 5. st. př. Kr.). A přece by žádný vědec v oboru starověkého písemnictví nepřijal tvrzení, že původnost těchto významných historických Herodotových i Thukydidových knih je pochybná, přestože jejich nejstarší ucelenější dochované rukopisy, kterých je navíc velmi málo, jsou o 1300 let mladší než nedochované originály!!! Ve Slovníku antické kultury o Herodotovi stojí: „Námitky proti jeho věrohodnosti se ukázaly z velké části neodůvodněné.“

Za zmínku stojí určitě i dramatik Aischylos (6. - 5. st. př. Kr.). Nejstarší dochovaný zlomek opisu jeho umělecké tvorby pochází z doby o 6 století pozdější, než je doba autorova a nejstarší celý rukopis je ještě o dalších 900 let mladší - tedy o 1500 let mladší než originál!! Nutno podotknout, že tragédií napsal 90, jejich názvů známe 79, ale jich samotných se v kopiích dochovalo pouze sedm!

Se spisy dalších významných antických osobností to není lepší. Ze 123 Sofoklových (5. st. př. Kr.) dramat je jich dochováno pouze sedm celých, jedno ze tří čtvrtin a dále už jen mizivé zlomky. Z přibližně 90 dramat Euripidových (taktéž 5. st. př. Kr.) jich dnes známe devatenáct! Nejstarší nám známé opisy těchto dramat i děl slavného filozofa Platóna (5. - 4. st. př. Kr.), byly vytvořeny až v letech přibližně 900 – 1100 po Kr. (pokud nepočítáme nepatrné zlomky převážně z doby prvních dvou století po Kr.), což činí časovou prodlevu od nedochovaných originálů v jednotlivých případech 13 až 16 století!!! A přece nikdo výrazně nepochybuje o věrnosti a spolehlivosti těchto opisů ani o identitě jejich autorů a každý středoškolák je jim u nás vyučován jako samozřejmé prokázané pravdě!

Příkladů tohoto typu bych mohl uvést mnoho, ale pro stručnost textu je třeba jejich výběr radikálně omezit. Neodpustím si ovšem jednu perličku - Homéra ;-) Tento proslulý řecký básník žijící v 9. - 8. st. př. Kr. se proslavil především eposy Ilias a Odyssea. Nepočítaje starší, nepatrné zlomky, první se nám dochoval asi ve 200 a druhý přibližně ve 100 celých rukopisech. Z nich nejstarší Ilias, uložená v Benátkách, je z 10. st. po Kr. a naše nejstarší Odyssea je z 11. st. po Kr. Tedy doba mezi „údajným“ Homérovým vytvořením originálů a pořízením nám nejstarších dostupných nezlomkových kopií je kolem 1800 let!!! A kolikrát už jste slyšeli někoho pochybovat o Homérově autorství těchto eposů?! (1)

U výše uvedených odstavců bych rád upozornil na jednu drobnost. Informace o stejných osobnostech čerpané z různých zdrojů nebyly pokaždé navzájem totožné, ale mírně se lišily. Např. o století v datování nejstaršího dochovaného opisu, případně v počtu dochovaných opisů... Ve všech takových případech jsem VŽDY použil ten údaj, který svědčí ve prospěch zmíněného autora, tedy časový odstup od nedochovaného originálu jsem zvolil menší a počet jeho kopií větší!

I tak je zřejmý trend charakteristický pro VEŠKEROU antickou literaturu: žádné originály nemáme, jen jejich kopie a to běžně pouze částečné nebo jen některých z nich. A i těch je jen pár a to navíc z doby mnohem pozdější, než je doba originální kompozice!

A nyní to samé prozkoumáme u Nového zákona :-) Na tomto místě bych jen rád podotknul, že v některých dalších odstavcích půjde i o starozákonní knihy (bude uvedeno), ne jen novozákonní. Proto se leccos z toho o hodnověrnosti Nového zákona dá upravené vztáhnout i na Zákon starý. Přednostně jeho věrohodností se ovšem zabývají jiné články v této kategorii.

Předem upozorňuji na fakt, že tam, kde se informace o stejných detailech čerpané z různých zdrojů navzájem nekryly, jsem VŽDY uvedl tu pro Bibli méně výhodnou…

Začínáme s Biblí!! :-))

Veškeré novozákonní události spadají do prvního století našeho letopočtu a veškeré novozákonní knihy byly v tomto století napsány. A už v tomto století se setkáváme s nebiblickými potvrzeními těchto biblických záznamů. Židovský historik se slabostí pro Řím, Josephus Flavius, v Židovské válce a v Židovských starožitnostech dokončených r. 93, otevřeně píše celé pasáže o Ježíši Kristu, Janu Křtiteli, Pilátu Pontském, Ježíšově nevlastním bratru Jakubovi a o mnoha dalších novozákonních postavách. O Ježíšově vzkříšení píše tento nekřesťan jako o jasném faktu, sice pozoruhodném, ale skutečném. „A v tom čase povstal Ježíš, moudrý Člověk, jestliže ho vskutku můžeme nazývat člověkem. Byl činitelem zázračných skutků a učitelem lidí, kteří přijímají pravdu s potěšením. Odvedl mnoho Židů a také mnoho Řeků. Tento muž byl Kristem. A když ho Pilát po obžalobě našich předních mužů odsoudil na kříž, ti, kteří ho milovali, se nenechali odradit, neboť on se jim zjevil opět živý třetího dne, jak o něm svatí proroci předpovídali spolu s tisíci jiných překvapujících věcí (o těchto předpovědích je podrobně pojednáno ve článku "Těžká" matematika). A dodnes kmen křesťanů, po něm pojmenovaný, nevymřel.“ Tato pasáž ze Starožitností vzbudila mnoho kontroverzí, nikdo však nepopřel její autentičnost, přestože snahy o to byly! Kristus je zmíněn i v Thallově historii Řecka kolem r. 52 a Syřan Mara Bar-Serapion o Ježíši píše v dopise z vězení svému synovi po r. 73. Originály Flaviových ani Thallových knih sice nemáme, to je v antice standard, ovšem známe je z pozdějších citací a opisů, které odborníci označili za pravé.

Nejstarší opisy textů Nového zákona, které dnes leží v muzeích, pochází již ze 2. století a dokonce i z jeho 1. poloviny! Vedle zlomků Starého zákona se jedná především o tzv. Rylandsův papyrus č. 457 nalezený C. H. Robertsem r. 1935, který obsahuje asi 4 - 5 veršů z 18. kapitoly Janova evangelia. To bylo podle odborníků napsáno jako poslední kniha Nového zákona kolem r. 90…

Z 2. pol. 2. st. až z přelomu 2. a 3. st. máme dokonce toto evangelium kromě tří veršů celé a také několik zlomků evangelia Matoušova. Dále části Pavlových epištol a někteří badatelé do této doby řadí i nalezené úvodní kapitoly Lukáše. Jiní jim však přikládají dobu o 100 let pozdější.

V průběhu 3. st. byly taktéž pořizovány opisy Bible, které se nám později podařilo objevit. Vedle částí Starého zákona jde o rozsáhlejší zlomky všech 4 evangelií, Skutků apoštolských, epištol Petrových, Judovy a Zjevení Janova.

Z prvních křesťanských staletí už bylo takovýchto novozákonních papyrových opisů nalezeno kolem devadesáti a kdo může zaručit, že už byl objeven poslední!

Z těchto dvou století také pochází mnoho nalezených nebiblických písemných citací novozákonních textů. Z ohromného množství uvedu jen pár příkladů. Ignatius ze Sýrské Antiochie (kolem r. 116) prokazatelně cituje Matouše, Polykarp ze Smyrny (kolem r. 150) 1. list Petrův i 1. list Janův, syrský Řek a filozof Justin Martyr (100 až asi 166) přímo cituje či naráží na všechna 4 evangelia, Skutky apoštolů i mnoho Pavlových epištol, a to přibližně 300x. Irenaeus, křesťan a apologeta, jehož práce dosáhla vrcholu kolem r. 170, ve svých spisech uvádí dlouhé oddíly ze všech 4 evangelií, ze Skutků, z Pavlových epištol i ze Zjevení. Jen Pavla cituje více než 200x a celý Nový zákon asi 1800x. Je fascinující, jaké detaily si nenechá uniknout. Např. při komentování Kristova ukřižování výslovně píše o tvaru použitého kříže! Ani v takové drobnosti nás nenechává na pochybách, jak to tehdy bylo. Konkrétně uvádí kříž tohoto tvaru: † !! Nikoli třeba X nebo I. V téže době žijící Klement Alexandrijský, který se mimochodem jako první snažil spojit křesťanství s řeckým myšlením, cituje Nový zákon asi 2400x. Stojí za zmínku, že Irenaeus i Klement Alexandrijský jako autora Markova evangelia také doslovně Marka označují, a že za tento názor se v 1. pol. 3. st. postavil i Origenes a o dalších sto let později i známý „otec církevního dějepisectví“ Eusebius! U Tertuliána Kartaginského (kolem r. 200) můžeme nalézt cca na 700 citací z 23 novozákonních knih! Pouze ze 4 necitoval nebo o tom nemáme důkazy. Jedná se o krátké epištoly 2. a 3. Janovu, Jakubovu a list Filemonovi. Ve 3. st. žijící Origenes, kterého jsem již zmiňoval, dostal přezdívku Adamantínos (Muž z oceli) pro svou neúnavnou vůli psát. Údajně je autorem přibližně 6 000 knih, dnes už bohužel převážně ztracených, zabývajících se ponejvíce Biblí a křesťanstvím. Z jeho 600 kázání se 174 dochovalo v překladu a 20 dokonce v originále! Nyní snad už nevyvolá podezření informace, že Origenes podle našich poznatků citoval Nový zákon asi 180 000x!!! …A v dalších dobách už věhlas Bible jedině rostl!!

Mimořádný zájem budí také nekanonické výroky údajně náležející Kristu, tzv. „Logia Jesú“ (Slova Ježíšova). Tedy možné Ježíšovy výroky zaznamenané někým jiným, než autory novozákonních textů! Tyto nápisy byly objevovány od konce 19. st. a odborníci je řadí povětšinou do 2. st. Uvedu jeden z přelomu 2. a 3. st.: „Kdekoli jsou dva spolu, nejsou bez Boha, a kdekoli,  pravím vám, je jeden sám, jsem s ním. Zvedni kámen a najdeš mě; rozštípni dřevo, a já jsem tam.“

Velmi zajímavá je též tzv. evangelní harmonie, která všechna 4 evangelia spojuje v jedno dějové pásmo. V polovině 2. st. ji poprvé napsal Tatianos a své dílo nazval obecně Diatessaron (Souzvuk čtyř). To bylo oblíbené a rozšířené i mimo řecky mluvící svět až do 5. st., o čemž svědčí řada důkazů. Především jeho objevené zlomky v syrštině z konce 2. st. a řecky psaná stránka z 1. pol. 3. st. Také arménský komentář k tomuto dílu a dále jeho latinský a pozdní arabský překlad.

Toto vše jasně dokazuje, že už ve 2. st. byl celý Nový zákon veřejně znám a rozšířen. Tedy necelých 100 let po jeho samotném sepsání, které muselo přijít (a přišlo!) velmi brzy po samotných novozákonních událostech. V případě Janova evangelia je jeho známost světu od vytvoření originálu prokázaná nálezem opisu dokonce po necelých 50 letech!! Zároveň to zřetelně ukazuje, že lidé novozákonním záznamům ani moc nevěřili, ale spíš o nich prostě věděli! Nebyla to ani tak jejich víra, jako spíš jejich znalost (podobně jako pro nás informace o událostech z počátku 20. století)! A podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí byly veškeré spisy a události Nového zákona a zvláště osoba Ježíše Krista pravda natolik důležitá a jistá (viz též článek Kdo je ta cesta, pravda i život?), že ji zaznamenávali mnohem víc než cokoli jiného v dějinách lidstva! To bychom neměli ztratit ze zřetele. A především by nebylo rozumné a historicky ospravedlnitelné to CHTÍT ztratit ze zřetele…

Další písemné nálezy Bible

Vrátíme se zpět ke kanonizovaným biblickým textům a budeme pokračovat hned počátkem  4. století, kdy vzniká nejstarší téměř úplný biblický rukopis, nyní již na pergamenu. Tzv. Vatikánský kodex, nazvaný podle místa, kde je uložen již od r. 1481. Obsahuje celý řecky psaný Starý zákon a Nový zákon jen bez několika epištol a Zjevení Janova. Z 2. pol. tohoto st. máme tzv. Sinajský kodex objevený v polovině 19. století v klášteře sv. Kateřiny na úpatí hory Sinaj. Ten taktéž obsahuje celý text Starého zákona a až na malé mezery i celý Nový zákon! Z přelomu 4. a 5. st. se nám dochoval Freerův rukopis 4 evangelií (se zvláštním pořadí Matouš, Jan, Lukáš, Marek). Z 5. st. pocházející Kodex Efréma Syrského zahrnoval kdysi celou Bibli, ale dnes obsahuje bohužel jen zbytky Starého zákona a asi 2/3 Zákona nového. Stejně starý Alexandrijský kodex obsahuje, podobně jako Kodex sinajský, taktéž prakticky kompletní Starý i Nový zákon! Další objevené pergamenové Bible nebo její části, především Nový zákon, jsou kánon Eusebiův (poč. 4. st.), ve kterém je uvedeno autorovo hodnocení věrohodnosti a použitelnosti kanonizovaných i apokryfních knih, Kodex Bézův (asi 5. st.) obsahující text řecký i latinský a mnoho cenných, jinde se nevyskytujících poznámek a vsuvek, Kodex Curetonův (4. nebo 5. st.), Kodex Purpureus Petropolitanus (6.st.), Ambrosianus, Sarravianus, Marchalianus atd. atd. Nálezů z prvních křesťanských staletí čítajících především kanonizované texty, ale někdy i texty apokryfní nebo alespoň komentáře k nim, by zde mohlo být uvedeno dost. Mnoho lidí se tehdy evidentně o historické záležitosti uváděné v Novém zákoně velice zajímalo, protože správně pochopili, jak důležité jsou!

Nový zákon pochopitelně nebyl rozšiřován jen v řečtině, svém originálním jazyce, ale i v jiných jazycích, jak už jsem několikrát naznačil. Jeho překlady do latiny začaly patrně vznikat již koncem 2. st., ale jeho nejstarší dochované rukopisy pocházejí z konce 4. st. O rozšíření křesťanství v Egyptě svědčí fakt, že mnohé z nalezených papyrových rukopisů Nového zákona byly nalezeny právě zde. Nejstarší překlady Nového zákona do hovorové egyptštiny té doby, do koptštiny, jsou už z konce 3. st. (např. Kodex Mississippi)! Postupně vznikají překlady do několika jejích dialektů – především do sahidštiny a bohairštiny, ale i dalších. Na počátku 4. st. pořídil biskup Wulfila známý překlad gótský, určený pro Germány pronikající z východu do Evropy. Toto nádherné dílo psané stříbrnou barvou, kterému se z tohoto důvodu říká Kodex argenteus, je dnes vystaveno v Uppsale ve Švédsku. V tomto století vzniká též překlad arménský určený pro obyvatele Kavkazu. První překlad do syrštiny, kterou se mluvilo v Mezopotámii a Přední Asii, vznikl na začátku 5. st. a nahradil zde dosud používané Tatiánovo Diatessaron. Další dva překlady do tohoto jazyka vznikly hned počátkem 6. a pak i 7. st. Od 5. do 7. st. vznikal překlad do etiopštiny. Podobně je na tom také překlad do gruzínštiny. I překladů by se dalo uvést ještě velmi mnoho (např. staroslověnský :-)), ale pro představu, jak rozsáhlé je rukopisné doložení Nového zákona, to snad naprosto stačí. Zvláště když si čtenář uvědomí, že se pro cizince nedělal v jejich jazyce jen jeden opis, ale pochopitelně víc!