„Ne, to jste skutečně nemusel!“ „Opravdu to nebylo nutné!“ „Ach ne, to zvládnu sám.“

Rčení, se kterými se setkáváme téměř denně. Výrazy, které slýcháme v každé situaci a ze kterých se dnes už staly otřepané fráze, prázdná slova, prchavá jako mýdlové bubliny. Zdá se nám stále nesnadnější být upřímně vděčný, když logika uplatňovaného hesla „do ut des“ (lat. dávám, abys dal) nás bohužel nutí rozlišovat vypočítavá gesta od nezištných postojů.

A přece říci upřímně „děkují“ stojí tak málo a výsledky jsou překvapující a potěšující.

Jako děti nás učili: „Jak se říká?“ – „Děkuji.“  Kéž by to bylo tak snadné! Kdo by neznal rozpaky, kdy člověk hledá vhodný způsob a vhodná slova pro poděkování? Kdo by nevěděl, jak tíží povinnost projevit vděčnost. Jen neradi jsme někomu něco dlužni. Co nejdřív se chceme dluhu zbavit. Někdy zase dokonce  zapomeneme nebo šetříme laskavým slovem a naše obvyklá výmluvnost najednou oněmí…

Příčnou tohoto chování možná je, že si neuvědomujeme, jaké štěstí a jaké výsady jsme obdrželi. A přece, díky Bohu, ještě existuje opravdová, nezištná, žasnoucí vděčnost.

Přeješ si odměnu za dobrý skutek? Vždyť se ti jí dostalo v podobě radosti, kterou jsi při něm pociťoval.

Urážky vepiš do písku, dobrodiní do mramoru.

Dobrodiní má zamknout pusu tomu, kdo ho činí, a otevřít ji tomu, komu se ho dostává.   

Italské přísloví

Vy, kteří přijímáte – a přijímáte všichni – nezavěšujte si na krk vděčnost jako závaží, pokud nechcete nést jho vy sami, nebo pokud ho nechcete vložit na ty, kdo vás obdarovali.

Pane, ještě ti neumím být vděčná za to, co je v mém životě bolestné a nesrozumitelné, protože mám ještě málo důvěry. Ale občas tuším, že přijde den, kdy ti poděkuji za vše, co jsi mi na mou cestu seslal.

Nejlepší modlitbou je prostá myšlenka vděčnosti obrácená k nebesům.

Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné.