Křesťanská filosofie - k čemu to je?

Kniha nese podtitul „Základy logoterapie a existenciální analýzy“. Logos v této souvislosti znamená ducha i mysl. Skutečně se Frankl zpočátku tím, jak moc psychoanalýza a individuální psychoterapie postihují celého člověka, tedy do jaké míry zasahují do duchovní oblasti. Dochází k závěru, že záběr obou oborů je třeba pro potřeby lékařské péče o duši rozšířit.

Ve druhém díle knihy, věnujícím se existenciální analýze, Frankl otevírá některá palčivá témata. O smyslu života říká, že proto, že je to otázka specificky lidská, a proto pochybnosti o smyslu života nemohou být u člověka samy o sobě nikdy výrazem něčeho chorobného, u jednoho Franklova pacienta se dokonce tyto pochybnosti dostavovaly vždy v periodách mimo duševní nemoc. Lidský život smysl ale nepochybně má, protože otázka, jaký je smysl života, už sama předpokládá, že nějaký smysl existuje. Po smyslu života se ale nemáme ptát, ale máme na něj odpovídat tím, že budeme brát vážně jeho každodenní výzvy.

Frankl dále polemizuje s názory, které se jako jediný smysl života snaží vidět slast nebo princip vyrovnání. Mnoho lidí, a není to jen znak mladých generací, vidí smysl života zkresleně a redukovaně. Frankl popisuje, jak jeden učitel na gymnáziu přirovnával život člověka k procesu oxidace, a tvrdil tak, že se průběh lidského života dá srovnat s hořící svící. Jenže Frankl poukazuje na to, že hořící svíce nemůže průběh svého hoření nijak ovlivnit, zatímco člověk ano, a navíc, pokud shledá člověk svůj další život zbytečným, může dokonce „sám sebe uhasit“. To, že existuje teorie principu slasti nebo principu vyrovnání, připisuje Frankl tomu, že máme jako společnost příliš velký respekt před exaktními vědami, protože naše vzdělání je příliš jednostranně naturalistické a postrádá duchovní vhled.

Smysl člověka tedy Frankl nachází v duchovním rozměru, a v tomto světle vidí i euthanasii. Podle něj si lékař nemůže osobovat právo na rozhodování za pacienta, ani pokud se jedná o z jeho hlediska o beznadějné případy. „Lékař má jednat ve službách a ve smyslu vůle nemocného k životu a jeho práva na život, nikoli však mu tuto vůli a toto právo upírat.“

V tom, co píše o tomto tématu, s Franklem souhlasím, osobně se však domnívám, že dnešní doba je posunuta poněkud jinam, protože technická a tím i medicínská vyspělost je dnes obrovská, a to se projevuje i v tom, že jsme schopni udržovat lidi ve vegetativních stavech prakticky neomezeně dlouho, což je nejen nesmírně nákladné, ale také podle mne sporné eticky. I Frankl také přece píše, že být člověkem znamená být vědomým a být odpovědným. Platí také, že dokud člověk má vědomí, má odpovědnost. Může trvale bezvědomý realizovat postojové hodnoty? Kde je odpovědnost lidí ve vegetativních stavech? Tady vidím spíše ten moment, že takový člověk může být předmětem lásky svých bližních a jako takový už má smysl života. To však neplatí ve všech případech a jde přece také o lidskou důstojnost, která může utrpět tím, když člověku není dovoleno zemřít a je takto uměle udržován při „životě“. Nadto nikdo zřejmě neví, zda takový člověk nadměrně netrpí. Na druhou stranu, Frankl popisuje případ, kdy se duševně nemocný pacient po mnoha letech zotavil ze svého onemocnění s velmi nepříznivou prognózou, a podobné případy by jistě byli schopni popsat i jiní lékaři. V této problematice tedy ani po přečtení Franklovy knihy nezastávám jasné stanovisko, určitě je ale nutné být v postoji k euthanasii velmi opatrný.

Dále se Frankl věnuje problému sebevraždy a uvádí některé argumenty a principy, které jsou použitelné v rozhovoru s pacientem.

Zajímavé je, že Frankl vidí smysl i ve smrti, čemuž věnuje samostatnou kapitolu. Kdyby totiž smrt neexistovala, pak by se dalo všechno odsouvat na neurčito, a život by ztratil svou jednorázovost. A právě jednorázovost a jedinečnost podle Frankla dává životu člověka zvláštní hodnotu a mnoho pozitivních aspektů.

Osobně jsem se již také setkal s názorem teorie sobeckého genu. Pochopil jsem z ní, že v této teorii jde o centrální postavení geonomu, který je jaksi soběstředný, takže nutí jedince k rozmnožování jen proto, aby on se sám (genom) mohl replikovat. Lékařská péče o duši k tomuto říká, že „život nemůže být nikdy sám o sobě účelem, jeho rozmnožování nemůže být nikdy svým vlastním smyslem. Daleko spíše nabývá smyslu teprve z jiných, nebiologických zřetelů.“ „Buďto má život smysl, pak si jej podrží také nezávisle na tom, zda je dlouhý, nebo krátký, zda se rozmnožuje nebo ne; nebo život nemá smysl, a pak jej nebude mít ani tehdy, kdyby trval ještě jednou tak dlouho nebo kdyby se mohl neomezeně rozmnožovat.“ Teorie sobeckého genu nebo jiné jí podobné teorie proto podle mne nic neřeší a jsou k ničemu.

Svobodu člověk neztrácí ani faktem, že v životě každého je přítomna složka, kterou nemůže ovlivnit – osud. Ale i ten Frankl považuje za „odrazové prkno pro svobodu“. Přirovnává ho k Zemi – jsme na ni vázáni, a tato vazba je nutná, určuje východisko pro naši svobodu. Se zřetelem na osud je výkon člověka roven cestě, kterou urazil od startu, kterým je osud. Toto musíme mít na paměti, když posuzujeme to, co lidé v životě dokázali. Mnoho lidí má však přílišný respekt před svým osudem. Ale právě „ten, kdo považuje svůj osud za zpečetěný, není schopen jej přemoci.“ Ani minulost nemůže výhradně určovat to, jak se chováme v přítomnosti a jak se budeme chovat v budoucnosti. Co se nadto týče chyb výchovy, ty podle Frankla nejsou žádnou omluvou, ale mají se vyrovnávat sebevýchovou. Podle Frankla tedy osud biologický, psychologický ani sociologický nemůže sám určovat život člověka.

Samostatná kapitola je věnována psychologii koncentračního tábora. Frankl prožil tři koncentrační tábory. Podává zkrácené svědectví o některých psychologických momentech, od přijetí do tábora do propuštění. I přesto, nebo právě snad právě proto, co prožil, dodává: Svobodu člověk „nemá“, jako všechno, co může ztratit, nýbrž svoboda „jsem já“.“

V utrpení Frankl vidí nejen přirozenou součást ale v mnoha ohledech také pozitivní činitel. „Člověk není na světě pro potěšení.“ Nadto „slast není vůbec s to dát životu smysl. Není-li toho schopna, nemůže ani nedostatek slasti životu smysl vzít. „ A na jiném místě píše: „V tvorbě uskutečňuje člověk tvůrčí hodnoty, v prožívání zážitkové hodnoty a v utrpení hodnoty postojové.“ Jinde zmiňuje onu skutečnost, že „utrpení prohlubuje.“

Z kapitoly o smyslu práce se mi zvláště zalíbila věta: „Kdo zůstane stát, bude předstižen, a kdo je tu spokojen sám se sebou, ztratí sebe sama.“

Frankl dále rozebírá smysl lásky. Sexualitě odpovídá tělo, erotice duševní nastavení, a láska je zde nejvyšší hodnotou, protože proniká k jádru, osobnosti, duchu milovaného člověka. Odmítá zde např. to, aby v lásce existovala rivalita – protože každý člověk je pro toho, kdo ho miluje, od počátku nesrovnatelný.

Kořen neurotických sexuálních poruch je pak, jak píše Frankl, ve snaze po sebeuspokojení, nebo zaměření se na výkon. Sexualita má být automatickým vyjádřením lásky.

Část nazvaná Speciální existenciální analýza se dotýká 4 témat: úzkostná neuróza, nutkavá neuróza, melancholie, schizofrenie.

Pro neurotika je podle Frankla důležité, naučit se smát sám sobě, což vytváří odstup a brání úzkostnému sebepozorování a nutkavým myšlenkám.

K nutkavé neuróze jsou vždy u pacientů přítomny dispozice (např. pedantství nebo chorobná láska k pořádku) , sama neuróza je postoj k nim. Aby byl pacient schopen neútočit proti svým nutkavým představám, nesmí se jich bát. Platí, že „pacient by se měl naučit říkat ano k minimu psychoterapeuticky opravdu neovlivnitelné charakterové dispozice.“ Dále je nutné objasnit pacientovi, že není odpovědný za své nutkavě neurotické „nápady“, ale je odpovědný za svůj postoj k nim. Při terapii pomáhá příklon ke konkrétnímu životnímu úkolu. V souvislosti s nutkavou neurózou je popsána logoterapeutická technika paradoxní intence, kterou Frankl sám vyvinul, a která se snaží učinit přítrž nutkavě neurotickým myšlenkám tím, že se pacient snaží na chvíli pojmout záměr udělat právě to, čeho se ve svých nutkavě neurotických představách bojí. Logoterapeutická technika paradoxní intence využívá předpokladu, že příliš intenzivní přání už znemožňuje to, co si člověk tolik přeje. Velkou roli zde hraje uvědomění si nesmyslnosti nutkavě neurotických představ a moment humoru, který pomáhá pacientovi distancovat se. Použití techniky paradoxní intence je zde ilustrováno četnými kasuistikami, ve kterých bylo i u pacientů nemocných řadu let a mnohdy bezúspěšně léčených konvenčními metodami dosaženo paradoxní intencí úspěchu.

Ke konci knihy Frankl řeší vztah kněžské a lékařské péče o duši. Znovu zdůrazňuje, že dosavadní psychoterapie potřebuje základní doplnění – zahrnutí duchovní dimenze do oblasti duševní léčby. Lékařská péče o duši však nemá být náhradou náboženství ani psychoterapie.

Co se týká rozlišování náboženských a nenáboženských lidí při logoterapii, je podle Frankla nutné zachovat vůči religiozitě nebo ireligiozitě pacienta neutrální postoj. Navíc není etické pacientovi oktrojovat svůj světonázor. Výjimkou je možná pouze pokud například pacient trpí sebevražednými sklony, a dále pokud světonázor pacienta je stejný jako lékařův. Tehdy je možný rovněž specifický rozhovor, který však už Frankl nenazývá lékařskou péčí o duši.