Toho dne jsme do terénu vyrazily společně s Markétkou Tržilovou. Již několik dní předem jsme se modlily, abychom spolu mohly někoho pozvat na sobotní shromáždění v modlitebně.

Odpoledne jsme s Markétkou prodávaly v panelácích a lidé nás odmítali. Brzy jsme náš panelák prošly a nevěděly, kam jít dál. Byly jsme unavené a bolely nás nohy, a tak jsme se na chvilku posadily na lavičku v parku a chtěly si přečíst nějaký povzbudivý text z Touhy věků. V tu chvíli nás ale napadlo něco jiného. Vzaly jsme si Touhu věků do ruky a rozhodly se, že zkusíme oslovit pána, který tudy zrovna procházel.

Ten muž měl delší vlasy, kouřil a byl trochu cítit alkoholem. Zamířily jsme k němu a zeptaly se, zda by na nás měl chvilku času a jestli bychom mu mohly položit jednu otázku. Trochu překvapeně souhlasil, a tak jsme se ho zeptaly, co si myslí o smyslu svého života. Dostaly jsme odpověď, jakou bychom u takového člověka rozhodně nečekaly. Řekl, že věří v Boha, ale do kostela nechodí. Začaly jsme si s ním tedy povídat a dozvěděly se, že má za sebou velice pohnutý život a téměř žádné radostné vyhlídky do budoucna. Ukázaly jsme mu Touhu věků, kterou jsem do té doby držela v ruce. Začal nám vyprávět, že doma má pět biblí, ale že je stejně moc nečte.

A pak dodal něco, čím nám úplně vyrazil dech: „Ale já nemám jen adventistické knížky.“ Myslely jsme, že jsme se přeslechly. Co ví tento muž o adventistech? Tuto otázku nám hned vzápětí objasnil, když řekl, že jeho soused je adventista a že spolu byli před několika lety párkrát v modlitebně. Tento muž jim prý do sboru dokonce daroval varhany. Pán nám také vyprávěl, že jde zrovna za svým slepým kamarádem, který je zcela bez domova. Navrhly jsme mu, zda by nechtěl Touhu věků koupit jemu a předčítat mu z ní. Jistě by ho tím povzbudil a dal mu naději v Pánu Ježíši. Odpovědi jsme se nedočkaly. Cítily jsme, v jak smutné situaci ten muž je. Říkal nám, že už je na tomto světě úplně zbytečně, vždyť i lidé okolo něj se ho bojí. Povídaly jsme si s ním o nebi – teprve tam bude věčná spravedlnost a láska. Muž s námi souhlasil, naděje prý umírá poslední. Napadlo nás s Markétkou, že ho zkusíme pozvat do shromáždění. A jaké bylo naše překvapení, když nám slíbil, že přijde. V tu chvíli jsme se rozhodly, že mu Touhu věků darujeme, a hned jsme to udělaly. Držel knihu v rukou a po tvářích mu tekly slzy. Rozloučili jsme se a pán zamířil za svým slepým kamarádem. Třeba se s ním podělí o svou radost z Boží lásky.

Asi vás zajímá, zda ten pán do shromáždění přišel. Neukázal se tam, možná na to ještě nebyl připraven. A možná byl tak začtený do knihy, kterou jsme mu daly, že na nás zapomněl. Jedno víme ale jistě – modlíme se za něj, protože to je to jediné, co můžeme udělat. A doufáme, že se s ním jednou setkáme u bran nebeského království.