Chcete vědět, co obnáší taková mládežnická akce „Léto s KE“? Pro ty, kdo by měli raději školu místo prázdnin, je to super příležitost věnovat ještě pár dnů učení se obsahu knih, zdravotním statistikám a předprodejním rozhovorům. Pak už stačí se jen obrnit odvahou a vytrvalostí a vyrazit do terénu.
     Ne vždy vás lidé přivítají s otevřenou náručí, pokud vám vůbec otevřou a nebo vám aspoň dovolí představit seLJ. Někdy se vláčíte s téměř neprodaným obsahem knih od bytovky k bytovce, do úsměvu už se trochu nutíte, slova vám váznou.
     Chodí se pracovat nejen v tropickém počasí, ale i v dešti. Čas je totiž vzácná věc. Pokud nejste dost fyzicky zdatní, viditelně mrkněte na statné mladé muže, aby s vámi příští den ten drahocenný náklad knih vlekli aspoň tam, kde neexistují výtahy. Nejefektivnější ale bude, když si zajistíte sponzora na zakoupení kufru na kolečkách. Když se stihnete dostavit na večeři a stačíte ještě zaregistrovat,co jíte, máte už pak co dělat, abyste ještě vnímali duchovní stravu – ta vás rozebere, jak úspěšně jste zvládli prac. den  a vyzbrojí vás novými podněty a radami na den příští. Stále je k dispozici tel. linka 5015(pod názvem Žalm).
     Tak snad už jsem dostatečně odradila ty, kteří jsou fňukaví nebo z cukru, ty které odradí první zamračený obličej nebo málo úspěšný prodej. Ale po pravdě – pokud tu hledáte pořádný job – jste na špatné adrese. A ono to, i vše ostatní vlastně nejvíc záleží na tom, z jakého důvodu jste se pro tuto práci rozhodli. Pak se naučíte prac. podmínky skoro ani nevnímat. A když přece jen se depka vplíží – berte to s humorem – to i kufr sám poskočí. No, humor a KE? Nejen to, ale i záchvaty smíchu(vlastnoručně prožitéJ)To je názorná ukázka zdravého životního stylu(a nejen toto jsme praktikovali) – neboli odtučňovací kůra a prodloužení života v poměru 1 sec. smíchu : 1 vteř. života.
     A teď už k vlastním zážitkům, pokud vás už neodradil ten šíleně dlouhý popis práce.
      Spolu s dalšími z KE jsme jeli na „bílé místo“, do Sušice. Začátek prázdnin byl i začátkem naší kolportáže a byl prostě super – lilo a lilo a lilo a sluníčko málokdy svítilo. Ale nám – již otrlým KE – to ani moc nevadilo. A nakonec jsme děkovali Pánu Bohu, že poslal déšť a ne vedra.Naučili jsme se přelstít místní meteorology modlitbou a rychlými koly našich starších kolportérů, takže jsme deštníky málokdy použili. Chodili jsme většinou po dvou(tak se to lépe táhne – i kufr). Modlitba – ta byla něco jako zázračný klíč, který dělal divy. Např. jednou se kamarádka vrátila z prodeje moc zklamaná, protože neprodali ani jednu knihu. Druhý den jsme šli spolu,tak jsem se snažila dodat ji optimismus a protože z vlastní zkušeností vím, že Bůh na modlitby odpovídá,když mu člověk věří, modlila jsem se za to, abychom prodaly aspoň jednu duchovní knihu.Šly jsme cestou do kopce na takovou samotu, kde nás přivítali dva psi a zvonek ne a ne najít. Člověk nikdy neví! Přemýšlely jsme, co dělat, ale psi nahradili zvonek a přišel starší pán. Zjistili jsme, že je věřící a pak si koupil na Úsvitu dějin a řekl nám, že si na nás vzpomene, až ji bude číst. To bylo povzbuzení!
     V Sušici jsme šli s Jirkou do moderních paneláků, kde skoro nikdo nebyl doma nebo neotvíral. Až jsme přišli ke dveřím, kde nám otevřel mladý pán,manžel od právě kojící maminky. Ať prý přijdeme za chvíli a opravdu nám pak otevřel. Oba si knihy prohlíželi a vzájemně vyměňovali, na chvíli odešli na poradu do kuchyně a pak si koupili 3 knihy pro sebe, to nám úplně vyrazilo dech, ale to bylo ještě málo. Další 3 knihy si vzali pro své příbuzné, to byl pro nás přímo šok, šli jsme od nich jak omámení. Z vesela jsme pokračovali dál a ten den jsme prodali další tři knihy.
     Jeden den se ke mně přidala Lenka a narazily jsme na starší paní, katoličku. Pozvala nás dál, zdravotní knihy nechtěla, tak jsme představily duchovní a ptaly se, zda čte bibli. Přikývla a tak jsme se rozpovídali o křesťanství. Dodaly jsme si odvahy a Lenka ji přečetla pasáž od tom, jak byla změněna sobota na neděli. Paní na to reagovala tím, že řekla, že není pan farář a že tomu nerozumí, že věří tak jak jim to on v kostele káže. Darovaly jsme ji brožurku Existuje život po životě? Ještě ten den jsme ji potkaly a zamávala nám z auta, tak jsme ji snad moc nerozzlobily.
    Tak to by asi pro informaci stačilo,i když by bylo ještě dost pěkných zkušeností. A k nim patří i to, že na každé akci najdeme nové fajn kámoše.
     Tak Zuzko, stačí tyhle zážitky? Pokud ne, nejlepší bude vlastní praxe.
     A co vy ostatní na to? Není to víc než pořádný job? „Létu 2006 s KE“ ZDAR!!!!