Poslední den akce v Jičíně jsme procházeli vesničkou a tamější dřevěnice byly často nedobytné, neměly zvonky, a proto jsme museli přecházet přes zahradu a klepat na dveře. U jednoho takového domku byla otevřená branka, když jsme ale vklouzli dovnitř, nikdo neotvíral. Zaujaly nás ale aromatické bylinky, které kolem rostly, a proto jsme zůstali ještě pár minut na zahrádce a obdivovali jsme je.
Když už jsme se chystali odejít, objevila se v zadní části zahrady stará paní. Když jsme jí řekli, že děláme zdravotní osvětu, opáčila, že váží přes metrák, ale ať jdeme dál. Doma nám hned nabídla pohoštění, ale místo nabízeného piva jsme chtěli čistou vodu. Když jsme ji konečně dostali, odtrhla nám ji od úst s tím, že bychom přece jenom měli popít a že kluci jako my jí přece nebudou vykládat, že nepijí. V průběhu návštěvy nám přes náš odpor pivo nutila alespoň dvacetkrát, a první čtvrthodinu jsme se vůbec nemohli dostat k tomu, proč jsme za ní přišli, tu odběhla pro okurky, pak zas pro salám, a mezitím na nás z kuchyně pokřikovala, ať jí nic nevykládáme a ať si dáme to pivo, že za chvíli bude guláš a podobně. Když jsme se snažili vysvětlit naši práci, komentovala každou naši větu vtipnou glosou. S kolegou jsme se neskutečně bavili, byli jsme trochu v šoku; tak živelnou paní (bylo jí 67 let) jsme ještě nikdy nezažili. Navzdory své přívětivosti si od nás nechtěla nic koupit. Považoval jsem to tedy za hezkou návštěvu, kterou Pán Bůh připravil pro naše osvěžení a kratochvíli navštívené paní a ze které jinak duchovní užitek neplyne.
Když už se vše příliš protahovalo a chtěli jsme jít o dům dál, přišlo mi škoda, aby u paní nic nezůstalo. Vyndal jsem tedy nabídku korespondenčního kurzu bible. Paní se tomu smála s tím, že ji chceme přesvědčit na bibli, ale potom zvážněla a řekla nám, že má bibli mnohokrát přečtenou. Začala povídat o tom, že v něco věří, že neví, jestli Bůh, ale Něco nad námi je. Byl jsem docela překvapený, když souhlasila i s tím, že je naším Stvořitelem a že se o nás stará a miluje nás. Měla slzy v očích a vyprávěla, že její dcerka byla opožděná ve vývoji a ona se o ni 14 let jejího života starala a že jí Bůh byl v tomto útěchou. Když slyšela o Boží lásce a o tom, že Pán Bůh člověka neopouští, gesty naznačovala, že ona tomu plně věří. Darovali jsme jí Cestu k vnitřnímu pokoji a paní chtěla věnování s adresou domů, že si můžeme psát. Potom nám každému dala plyšovou hračku své dospělé vnučky s tím, že vnučka jich má dost. Potom jsme se velice vřele rozloučili.
To mi bylo takovým povzbuzením, že jsem se definitivně rozhodl jet na příští akci KE. Pán nám poslední den akce poslal do cesty takovouto paní, která zpočátku vypadala poněkud povrchně, ale v hloubce upřímně toužila po tom pravém Pokoji.

Komentáře

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte.

Powered by AkoComment 2.0!