"Stalo se to mým zvykem", řekl muž, "ale není to bez důvodu." Vyprávěl, že byl učitelem plavání ve sportovní škole. Téměř každý den byl na plovárně a znal tu každé místo. Jedné noci nemohl usnout a tak se rozhodl, že si půjde zaplavat.

Šel tedy na plovárnu, ale nerozsvítil, protože se tu dobře vyznal. Navíc měsíční světlo prosvítalo skleněnou střechou. Dál vyprávěl: "Když jsem stál na skokanském můstku, všiml jsem si, jak měsíční světlo vrhá můj stín na protější stěnu. Moje tělo a paže vytvořily kříž. Co mne zdrželo, abych neskočil do vody, nevím. Když jsem se díval na svůj stín, vybavil se mi Ježíšův kříž. Nebyl jsem věřící, ale jako dítě jsem se naučil písni, jejíž slova mi přišla na mysl: On zemřel na kříži za mé hříchy. Jeho smrt mi otevřela nebe. Děkujte Bohu, vy, kteří jste zachráněni krví Ježíšovou.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál a proč jsem nakonec do vody neskočil. Pak jsem sešel z můstku a zamířil ke schodům, které vedly do vody. Sestupoval jsem a místo, abych pocítil vodu, stál jsem na suchém dně bazénu. Bez mého vědomí byla voda při čištění vypuštěna. Kdybych seskočil z můstku, stálo mě to život.

Náhle jsem si uvědomil, že ten podivný stín kříže na zdi mě zachránil před jistou smrtí. Byl jsem Bohu tak vděčný, že jsem v tu chvíli poklekl a prosil Boha za odpuštění, že jsem o Něj dosud nestál, zatímco On mě nikdy neopustil. Té noci jsem prožil dvojnásobnou záchranu. Záchranu svého těla a záchranu své duše pro věčnost. Od té doby jsem si osvojil tento zvláštní zvyk - vnořit svou nohu do vody dříve, než bych do ní skočil.