Modlitba není nějaký zvyk, není to náhlé vzplanutí nebo vzrušení. Modlitba je otevřený a vřelý rozhovor, je to živé spojení člověka s Bohem. Jako když někdo mluví se svým přítelem, jako když si manželé navzájem sdělují svá přání a prosby, tak mluví duše s tím, komu důvěřuje.

Většinou neznáme všechny souvislosti. Ale vůbec nikdy si jejich znalostí nemůžeme být jistí. Ať máš jakoukoli víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A ten můžeš, ale také nemusíš, odhalit až časem.

Článek, který budete číst, je výňatek z prozaické knihy britského křesťanského myslitele C.S. Lewise (1898 – 1963), blízkého přítele slavného J.R.R. Tolkiena a především profesora středověké a renesanční literatury na univerzitě v Cambridge, „Velký rozvod nebe a pekla“ (česky: Návrat domů, Praha 2003; str. 87 – 88).

Předchází mu alegorický příběh……   „Žák“ se svým „učitelem“ jsou svědky příhody, ve které spasená a šťastná žena žijící v Nebi přesvědčuje svého nespaseného a nešťastného muže žijícího v Pekle, ať se oprostí od nadbytečných pout hříchu, zahodí svoje zlozvyky, které ho svazují a znepříjemňují život i jeho bezprostřednímu okolí, které byl za života na Zemi zvyklý citově vydírat a jinak jím manipulovat. Ať si přestane hrát na svobodu, na štěstí a začne ho skutečně žít. Ať se přestěhuje z Pekla do Nebe! Může! Když sám bude chtít…

Odmítl a vrátil se zpět do Pekla. Jeho žena zůstala v Nebi, jednou provždy se rozloučila se svým mužem… ALE  PŘESTO ZŮSTALA ŠŤASTNÁ!!!

 Byl jednou jeden ..... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech..... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít...