Policista však na jeho volání nedal, chlapce vytáhl ven a beze slov jej odvedl do nedalekého domu, který patřil řádu irských sester, starajících se o opuštěné a zatoulané děti. tam se tento ubožák ocitl ve skupině stejně starých hladových dětí, které se tu sešly, aby dostaly něco k večeři. Často se stávalo, že kromě pravidelných návštěvníků přišel ještě někdo navíc, a tak sestry nikdy nezapomněly, aby se i na něj dostalo...
Aby se chlapec mohl vůbec posadit k prostřenému stolu, musely ho sestry nejprve vykoupat a převléci do čistých šatů. Když ho odváděly, nic nedbal na jejich ujištění, že se hned vrátí mezi ostatní, ale stále jen volal svoje: "Nechte mne, to je moje! To je moje!
Když ho konečně dostaly do vany a drhly od hlavy k patě, uklidnil se. Ovšem do chvíle, než mu sestra, která ho koupala chtěla umýt pravou ruku. Tu měl pevně zatnutou, v pěsti něco svíral a za nic na světě ji nechtěl otevřít. Když ho konečně sestra přemluvila, s pláčem ukázal, co v dlani ukrývá: byla to špinavá, ztvrdlá kůrka chleba. Malý ubožák nyní chtěl jedno: aby mu sestra slíbila, že mu ukořistěné sousto nevezme.
Není to paradoxní? Vedle v místnosti bylo pro chlapce na prostřeném stole připravené jídlo, ale on lpěl na špinavé kůrce, kterou ukořistil v popelnici.
Jak často se i my chováme stejně jako on. Místo toho, abychom se v důvěře opřeli o Boží zaslíbení a získali tak nové obohacující zkušenosti, lpíme na svých starých zvyklostech, které nechceme za žádnou cenu opustit.
„Když ovšem tvrdou kůrku našeho minulého života odhodíme, otevře se nám přístup na hostinu, kterou nám připravil nebeský Otec se svým Synem Ježíšem Kristem. Tam jsou pro nás připraveny dary, o jakých se ani neodvážíme snít.“

"Co lidské oko nikdy nevidělo, ani žádné ucho neslyšelo, co člověka ani ve snu nenapadlo - to nabízí Bůh těm, kdo ho milují." (1 Kor 2,9)