---

V současném světě je pro mnohé mladé lidi životní realitou vztah, kdy spolu partneři žijí, aniž by byli manželé.¹ Před několika desítkami let společnost tyto vztahy odsuzovala a považovala za hřích. Dnes to už nikoho nepřekvapuje a takové společné soužití se považuje za normální. Počet takových vztahů stále narůstá. Například v Anglii v roce 1966 spolu žily jen 3% párů před svatbou. V roce 1988 to bylo už 48%.²  Americké statistiky uvádějí, že v období, kdy byl svobodný, žil každý třetí člověk s osobou opačného pohlaví. V roce 2001 žila téměř polovina Američanů (44%) ve věku pod 35 let s partnerem mimo manželství.³

Smutnou skutečností je, že se tento nebiblický model vztahů rozmáhá i mezi křesťany. Podle údajů z roku 2001 žilo ve volném soužití 25% z těch křesťanů, kteří se označují za znovuzrozené. Mezi těmi, kteří se označují za křesťany, ale netvrdí o sobě, že jsou znovuzrození, žilo ve volném svazku 37%. Zajímavé je, že volné soužití více volí katolíci (36%) než protestanté (30%). Mezi lidmi vyznávajícími jiná náboženství, volí volné soužití 42% a mezi ateisty 51%.⁴

Manželství se pro mladé stává zbytečnou formalitou. Říkají, že je třeba si vyzkoušet, jestli se k sobě se svým partnerem hodí, a nejlépe se to vyzkouší tak, že spolu budou nějaký čas žít. Očekávají, že když si společné soužití vyzkoušejí a „předem natrénují“, bude potom jejich manželství stabilnější a šťastnější. Rozličné studie ale ukazují, že tento předpoklad nefunguje, protože společné soužití před manželstvím má často negativní důsledky. Nevede k většímu štěstí a k větší stabilitě vztahu, ale k větší rozvodovosti.

Z několika rozsáhlých studií provedených v Evropě a Severní Americe vyplynulo, že u párů, které spolu žijí „na zkoušku“, existuje mnohem vyšší míra rozvodovosti než u párů, které spolu před vstupem do manželství nežily. Míra rozvodovosti párů, které spolu žily před svatbou, je vyšší o 1/3 až o 80%.⁵  Totéž zjistili sociologové z Yaleské univerzity, jejichž závěr byl, že u párů, které spolu žijí před svatbou, je o 80% pravděpodobnější, že se rozvedou nebo rozejdou než u těch, které spolu před manželstvím nežily. Kanadský národní výzkum 5300 respondentů zjistil pravděpodobnost brzkého rozvodu o 54%  vyšší při volném soužití než v manželství.⁶ Anglické výzkumy zase uvádějí, že 70% rozvedených žen žilo se svým partnerem již před svatbou.⁷

Jiné statistiky říkají, že do 5 let se rozejde 40% párů, které spolu žili před vstupem do manželství.⁸ Další výzkum ukázal,  že u svazků, které začínaly volným soužitím, je téměř dvojnásobně větší pravděpodobnost, že se do deseti let rozpadnou, ve srovnání s veškerými prvními manželstvími: 57% ku 30%. ⁹  Tato čísla ukazují, že původní záměr, se kterým lidé do takového soužití vstupují, se míjí cílem.

Profesor Jan Stets z Washingtonské státní univerzity, jeden z nejvýznamnějších badatelů v otázce předmanželského soužití, dospěl k tomuto závěru: „Dvojice, které spolu žijí před uzavřením manželství, mají mezi sebou ve srovnání s manželskými páry méně zdravé vztahy. Projevuje se u nich nižší kvalita vztahu, menší stabilita a vyšší počet neshod.¹⁰

Volné soužití, tedy jakési manželství na zkoušku, postrádá složku bezpodmínečné věrnosti, kterou s sebou nese manželství.¹¹ Partneři na sebe navzájem nemají naprosté nároky, protože zde stále zůstává reálná možnost vztah kdykoliv ukončit a odejít z něj. To není dobrá průprava v trpělivosti pro manželské krize. Výzkum Chicagské univerzity ukázal, že 95% lidí, kteří s někým žijí bez uzavření manželství, a 90% lidí žijících v manželství očekává, že jim jejich partner bude po sexuální stránce věrný.¹² Většina lidí tedy vnímá sex jako intimní záležitost, kterou by měli sdílet jen s tím, ke komu je váže silné pouto. Skutečnost je taková, že u ženatých mužů je mnohem větší pravděpodobnost, že budou svým manželkám věrní, než je tomu u mužů, kteří se svojí partnerkou jenom žijí. U muže, který žije se ženou ve volném svazku, je čtyřikrát pravděpodobnější, že jí bude nevěrný, než je tomu u ženatého muže. U ženy žijící ve volném svazku je tato pravděpodobnost osmkrát vyšší než u vdané ženy.¹³

V těchto vztazích bývá také přítomno více násilí než v manželství. Studie ukazují, že neprovdané ženy žijící se svým partnerem jsou daleko častěji bity než manželky svými manžely. Studie uvádějí, že výskyt domácího násilí je při společném soužití o 80% až 400% vyšší než v manželství.¹⁴ Jedna studie dokonce zjistila, že v případě žen, které nejsou za svého partnera provdány, je až osmkrát vyšší pravděpodobnost, že mohou být svými partnery zavražděny, oproti vdaným ženám.¹⁵

Nesezdané páry obecně vykazují nižší úroveň sexuálního uspokojení než páry, kde se sexuální život odehrává v rámci manželství.¹⁶ Jsou také obecně méně šťastní a jsou náchylnější k depresím než lidé žijící v manželském svazku. ¹⁷ V jedné studii si ženy, které posléze vstoupily do manželství s muži, s nimiž nejdříve jenom žily, si stěžovaly na špatnou komunikaci po svatbě.¹⁸

Volné soužití může zpomalit zrání osobnosti. Dříve než mladí lidé vstoupí do celoživotního vztahu, musí si zodpovědět zásadní životní otázky o sobě, kam chce v životě směřovat a čeho chce dosáhnout. Zrání nemá ze spolužití s někým žádný užitek. Když mladý člověk slepě lpí na jiné osobě, je pravděpodobně, že bude mnohé bezmyšlenkovitě přebírat. Navíc jednání podle hesla „musím mít všechno, protože to tak chci“, je jednáním nezralých lidí, kteří nedokáží odkládat své uspokojení a myslet na potřeby druhého. Předmanželský sex a volné soužití nepřispívají k moudrému rozhodnutí, zda se vzít nebo nevzít, neboť zbavují partnery potřebného odstupu. Sexuální pocity lze totiž snadno zaměnit za lásku.¹⁹

Muži a ženy spolu žijí z různých příčin. Mužům volné soužití vyhovuje, protože se nemusí vázat. „Proč bych měl riskovat manželství, když můžu dostat všechno, co chci a nemusím se vázat na celý život.“ ²⁰ Ženy si na druhé straně často namlouvají, že si tak k sobě partnera více připoutají.²¹ Podle jednoho výzkumu uvádějí ženy jako nejčastější důvod volného soužití, že se už nemohou dočkat manželství. Muži ovšem uvádějí, že tak jednají, protože si chtějí sexuálně užít. Ženy si pak stěžují, že je jejich partner jenom využívá.²²

Žena potřebuje ve vztahu jistotu, a tak ve společném soužití bez svatby čím dál více trpí, protože se jí nedostává jistoty ohledně trvání tohoto soužití.²³ Vědí-li partneři, že ten druhý může ze vztahu kdykoliv odejít, oslabuje to jejich jistotu ve vztahu i možnost plné vzájemné důvěry a oddanosti. Stále tu existují zadní vrátka, která může kdokoliv z partnerů kdykoliv použít. V každém manželství může dojít ke krizím, kdy jsou oba partneři nakloněni rozchodu. Právní těžkosti rozvodu vedou ale přece jen k tomu, že manželé u sebe zůstanou a krizi nakonec překonají. Tyto krize mohou dokonce vyvolat proces zrání, který je pro další vývoj manželství prospěšný. Při volném soužití právní brzda chybí, a tak mnohem častěji dochází k rozpadu těchto vztahů.²⁴  Když se tento vztah rozpadne, je to podobná katastrofa jako rozvod, protože partneři se sobě navzájem přizpůsobili a důvěřovali si.

Když dvojice svou lásku veřejně vyzná a stvrdí ji při svatebním obřadu, jejich vztah získá další rozměr a závaznost, kterou dříve neměl. Veřejné stvrzení vztahu vstupem do manželství je pro partnery sice závazkem vůči společnosti, ale také s sebou přináší nová práva a sociální statut, který pomáhá, aby tento manželský vztah vytrval navzdory problémům.²⁵ Svatbou se dává veřejně najevo, že vznikla nová rodina, což má význam pro společnost, stát i církev. Všechny formality okolo, jako je obřad, matrika, svědci, podpis manželské smlouvy, dokládají, že dva lidé uzavřeli smlouvu a chtějí nést odpovědnost za vše, co s sebou toto rozhodnutí a tento vztah přinesou. Manželé získávají právo na společný majetek a svatbou je zajištěno legitimní jméno pro jejich děti. Společnost pohlíží na manželství jako na záruku morálních zásad, a proto se ho snaží chránit, např. prostřednictvím zákonů o rodině.²⁶ Svatba tedy není jenom kus papíru, jak dnes stále víc mladých tvrdí. Jde o veřejné vyjádření celoživotní odevzdanosti.
Z křesťanského pohledu je manželství Boží odpovědí na nejhlubší lidskou potřebu, kterou je život v jednotě s jiným člověkem.²⁷ Manželé vědí, že jsou povoláni k tomu, aby se starali jeden o druhého, a že nemají myslet především na sebe. Křesťanská manželství mají sklon být bezpečná, protože manželé si uvědomují, že je to svazek, který má trvat navždy.²⁸  Ovšem i sem už pronikl rozvod.²⁹

Dalším znakem křesťanského manželství je, že si partneři nemusí dělat obavy z pohlavních chorob.³⁰ A pokud je manželství láskyplné, bezpečné a osvobozené do strachu z pohlavních chorob, bude se pravděpodobně vyznačovat i dobrý sexem. Ten se totiž zakládá na pocitu bezpečí a lásky.³¹ Vztah muže a ženy je v Bibli přirovnáván ke vztahu Krista a církve. Jde tedy o zcela jedinečný vztah, který má ukazovat Boží lásku k lidem. Proto má k sexuálnímu styku docházet pouze v trvalém vztahu, v němž se oba partneři vzájemně obdarovávají.³² Kristus s námi také nevstupuje do vztahu jenom tak na zkoušku, aby nás opustil, když se mu to s námi nebude líbit. On chce, aby náš vztah s ním, i naše vztahy s druhými byly dobré a trvalé.

Navíc, když vstoupíme do manželství, měli bychom se stát nezávislými na rodičích a závislými na svém manželském partnerovi, který by měl uspokojit všechny naše potřeby. (Gen 2,24) V manželství na zkoušku není možné stát se plně závislým na svém partnerovi, protože se stále počítá s možností, že zkouška nevyjde a že partneři mají kdykoliv otevřenou cestu ze vztahu ven.

Protože dnešní svět zaměňuje zamilovanost za lásku, lidé stále hledají ten intenzivní pocit zamilovanosti a myslí si, že když ho neprožívají, nemilují. A tak jdou někdy z jednoho vztahu do druhého. Na žádný pocit se ale nelze naprosto spoléhat, že bude trvat stále, protože stav zamilovanosti časem pomine. To ale nemusí znamenat, že pomine i láska. Manželství dává vztahu příležitost, aby vytrval, i když prvotní bouřlivé pocity pominou.

³²  WHEAT, Ed a Gaye. Tajemství milování. 2000, str. 12